Česká Národní obec fašistická, založená před 100 lety v hospodě u Pinkasů, byla nejvýraznější reprezentant českého fašismu, která vznikla v období politické a ekonomické stability Československa a kritizovala demokratické instituce s cílem zásadně změnit politický systém země. #fašismus #Československo #historie

Kniha se podrobně zabývá atentátem na Reinharda Heydricha a následnými událostmi, které včetně jeho smrti po zranění způsobeném granátem, ukazují na náhodný charakter úspěchu útoku a drakonické odvetné reakce nacistů, jež vyvolala strach a traumatizaci českého obyvatelstva. #historie #nacismus #Československo

Článek na Neviditelném psu hodnotí nevyhnutelnost německé okupace Československa v roce 1939, přičemž zdůrazňuje chyby československých představitelů a brutální nátlak Hitlera na prezidenta Háchu během jeho ultimáta, které vedlo k souhlasu s okupací a minimálnímu odporu československé armády. #historie #Československo #nacismus

15. březen 1939 je v české kolektivní paměti vnímán jako národní trauma spojené s národním selháním, avšak realistická analýza naznačuje, že projekt Československa byl od samého počátku strategicky neudržitelný díky slabé podpoře spojenců a vnitřním rozporům, což vedlo k jeho nevyhnutelnému pádu. Místo moralizování by se mělo na tuto událost pohlížet jako na výsledek složité geopolitické situace, která neměla dobrá řešení. #Československo #historie #geopolitika

V nové epizodě podcastu šéfredaktor Respektu Erik Tabery hodnotí rozdílné reakce Česka a Slovenska na nedávné útoky USA a Izraele na Írán, přičemž český prezident Petr Pavel přistupuje k situaci opatrně a podporuje kritiku Íránu, zatímco slovenská vláda jednotně odsoudila útoky jako porušení mezinárodního práva. V podcastu se dále diskutuje, jak tyto postoje odrážejí historické vztahy a jak se obě země orientují vůči EU. #ZahraničníPolitika #ČeskoSlovensko #MezinárodníVztahy

V reakci na nedávné útoky USA a Izraele na Írán se český prezident Petr Pavel vyjádřil k nebezpečí Íránu, zatímco reakce českých politických stran se liší, přičemž hnutí ANO a Motoristé přistupují k situaci vstřícně, na rozdíl od SPD, která útoky odmítá, což kontrastuje se jednotným stanoviskem slovenské vlády, která útoky odsoudila. Diskuze se rovněž zaměřuje na vývoj spojenectví Česka a Slovenska s USA a Izraelem a jejich schopnost řídit se postojem EU. #zahraničnípolitika #Československo #mezinárodnívztahy

Komunisti jí říkali „pyskatá kráska“. K smrti ji nenáviděli. Představovala totiž všechno, co oni nebyli a co se snažili zničit: noblesu, vzdělání a naprostou, nezlomnou vnitřní svobodu. Dagmar Šimková strávila v pekle komunistických kriminálů 14 let. Nezlomili ji. Tohle je její příběh. 👇 Narodila se v květnu 1929 do rodiny píseckého bankéře. Její dětství jako z pohádky tvrdě utnul únor 1948. Většina lidí tehdy sklopila hlavu a snažila se přežít. Dagmar ale ne. S partou kamarádů tiskla a po nocích roznášela letáky, které si dělaly drsnou legraci z Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Když pak navíc u sebe doma schovala dva kluky, kteří zběhli z vojny a snažili se dostat přes hranice na Západ, spadla klec. V roce 1952 si pro ni přišla Státní bezpečnost. Odplata režimu za tuhle mladickou revoltu byla absolutní a zničující. Třiadvacetiletá Dagmar dostala 15 let natvrdo. Její matka Marta vyfasovala 11 let – v podstatě jen za to, že o dceřiných aktivitách věděla a neudala ji. Rodinnou vilu v Písku a veškerý majetek stát obratem ukradl. Rodina třídního nepřítele měla být vymazána. Následovalo peklo, které si dnes málokdo umí představit. Dagmar prošla těmi nejhoršími ženskými lágry. V jihoslovenských Želiezovcích, kterým se tehdy přezdívalo „slovenská Sibiř“, dřela na polích při melioracích, po kolena v ledové vodě a bahně. Bachařky – často primitivní a agresivní ženy – si na inteligentní a krásné dívce s gustem léčily mindráky. Ponižovaly ji, zakazovaly jí číst i psát, posílaly ji do korekce. Ona ale zvolila nečekanou zbraň: estetiku a hrdost. I v těch nejnuznějších podmínkách se snažila udržet si lidskou důstojnost a ženskost. Upravovala si vězeňský mundúr, chodila vzpřímeně. Odmítala se před totalitní šedí hrbit. Jeden z nejkrutějších momentů přišel v roce 1955 v pardubické věznici. Tam na chodbě náhodou potkala svou matku, se kterou se neviděla tři roky. Byla strádáním tak zubožená, že ji Dagmar zprvu vůbec nepoznala. Matku nakonec propustili na amnestii v roce 1960 a ta pak zvenčí zoufale bojovala za svou dceru. Dagmar si ale musela odsedět celých 14 let. Vyšla až v roce 1966, ve svých 37 letech. Své nejlepší roky nechala za mřížemi. Ani to ji ale neumlčelo. Během pražského jara 1968 pomáhala v Písku zakládat sdružení politických vězňů K 231. Její dům se stal centrem svobodného myšlení. Když pak v srpnu přijely ruské tanky, měla jasno. Věděla, že jako „nepolepšitelná“ by šla sedět znovu. Se starou matkou se jim podařilo v zářijovém chaosu doslova na poslední chvíli utéct přes Vídeň až do australského Perthu. Začít znovu na druhém konci světa, bez majetku a s obrovským traumatem? Dagmar to zvládla neskutečně. Oporou jim byla její sestra Marta, která již v Austrálii mnoho let žila. V Austrálii vystudovala dvě vysoké školy (dějiny umění a sociální práci). Dělala terapeutku ve věznici, protože komu jinému by vězni věřili víc než jí. A protože byla neuvěřitelně činorodá, občas si přivydělávala jako modelka, a dokonce dělala filmovou kaskadérku. A hlavně: napsala knihu Byly jsme tam taky. Není to jen vzpomínkový deníček. Je to syrová, tvrdá a literárně naprosto brilantní zpráva o tom, jak totalita ničí lidské duše. To, jak přesně dokázala Dagmar Šimková podstatu komunistického lágru rozebrat, ukazuje následující citát. Neztěžuje si v něm jen na hlad nebo zimu, ale přináší mrazivou analýzu samotného zla: „Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“ Dagmar Šimková zemřela v Austrálii v klidu a míru 24. února 1995. Domů se už nikdy natrvalo nevrátila, i když se pádu režimu dožila. Totalita ji připravila o domov, o majetek i o mládí. Svou vnitřní svobodu a vědomí vlastního „JÁ“ si ale vzít nikdy nenechala. #DagmarSimkova #Historie #Komunismus #PametNaroda #ProtikomunistickyOdboj #Hrdinove #BylyJsmeTamTaky #Československo -

Přežil peklo dvou světových válek. Krvácel za naši svobodu u El Alamejnu i ve francouzských zákopech. Smrt si pro něj ale nepřišla na bitevním poli. Přišla v temné cele v Praze, rukou jeho vlastních krajanů. Představte si muže, který celý svůj dospělý život zasvětil jediné myšlence: svobodnému Československu. Karel Lukas se narodil v roce 1897 a už jako mladík bojoval v československých legiích. Prošel krutými boji první světové války ve Francii, bránil republiku na Těšínsku a v roce 1939 čelil přesile na Podkarpatské Rusi. Když vlast volala znovu, nezaváhal. Zapojil se do Obrany národa, musel uprchnout a stal se jedním z pilířů našeho zahraničního odboje. Jako náčelník štábu naší obrněné brigády v Británii a bojovník od El Alamejnu, kde utrpěl těžká zranění, dokázal svou nezměrnou statečnost. Později sloužil jako vojenský diplomat v USA i Kanadě a všude dělal čest našemu jménu. Po válce se vrátil domů s nadějí. Ale přišel únor 1948. Z hrdinů ze západní fronty se přes noc stali nepřátelé státu. Na jaře 1949 byl Karel Lukas zatčen Státní bezpečností. To, co se odehrálo za zdmi vyšetřovny v Bartolomějské ulici, představuje absolutní dno lidské krutosti. Vyšetřovatelé se z něj snažili vymlátit přiznání k vykonstruované špionáži. Muže, který za vlast opakovaně nasazoval život, nutili chodit se zavázanýma očima v kruhu, zatímco ho bestiálně tloukli obušky do celého těla. Bili ho do chodidel tak surově, až mu strhávali nehty. Zlámali ho fyzicky, ale jeho čest nezničili. Těžce zraněný, s vnitřním krvácením a v nepředstavitelných bolestech, byl převezen do cely na Pankráci. Ačkoliv jeho spoluvězni zoufale prosili o lékařskou pomoc, dozorci ji záměrně odepřeli na více než dva týdny. * května 1949, pouhé hodiny poté, co se ho konečně uráčili převézt do vězeňské nemocnice, Karel Lukas vydechl naposledy. Režim se ho bál natolik, že ho musel umlčet. Jeho nezlomnost byla tichou výčitkou všem, kteří se rozhodli kolaborovat se zlem. Až v roce 1990 se dočkal plné rehabilitace a posmrtného povýšení na generálmajora. Nejsou to jen odstavce v učebnicích dějepisu. Jsou to skutečné osudy lidí, kteří zaplatili tu nejvyšší cenu za to, že si zachovali rovnou páteř. Je naší povinností jejich příběhy vyprávět dál, protože národ, který zapomene na své skutečné hrdiny, ztrácí svou duši. Čest jeho památce. 🕯️🇨🇿 #KarelLukas #Hrdina #Ceskoslovensko #PametNaroda #Historie KterouNesmimeZapomenout -